AERO č.122
Dassault Rafale
Jakub Fojtík
Víceúčelový letoun Rafale je po typu SAAB JAS-39 Gripen posledním národním evropským letounem, který
vznikl v jedné zemi primárně pro potřeby daného státu. Rostoucí složitost i finanční náročnost moderních bojových
letounů znamenají, že se od sedmdesátých let evropské země spojují při vývoji a výrobě těchto strojů a ty proto
vznikají v podobě mnohonárodních projektů se všemi výhodami i nevýhodami. To ostatně měl být i případ letounu
Dassault Rafale, který byl původně vyvíjen jako francouzský příspěvek k evropským projektům nových bojových
letounů. Jenže další spolupráce na společném evropském typu se pro Francii stala nemožnou, protože zatímco
ostatní státy zapojené do později vzniklého letounu Eurofighter měly zájem o širokou dělbu vývojových i výrobních
kapacit, neboť si žádný z nich neuchoval kompletní schopnost vývoje moderních letounů, u Francie tomu bylo
naopak. Dlouhá řada bojových letounů rodiny Mirage sloužila nejen ve Francii, ale i v desítkách zahraničních zemí a
francouzský průmysl proto i v době vývoje nového letounu disponoval schopnostmi kompletního vývoje a výroby.
Zapojení do evropského programu by proto nutně vedlo k poklesu těchto schopností a pravděpodobně i poklesu
leteckého průmyslu jako celku. Navíc byla Francie jedinou zemí, která požadovala jeden letoun schopný ve více
verzích nasazení jak z pozemních základen, tak i z palub letadlových lodí. Došlo tím k zásadnímu technickému
rozkolu mezi Francií a ostatními partnery, kteří požadovali letouny optimalizované pro jiné úkoly a pro něž nebylo
omezení hmotnosti pro palubní nasazení tak zásadní. I proto se Francie rozhodla ze společného projektu vystoupit
a ve vývoji pokračovat samostatně. Z experimentálního projektu ACX se stal samostatný francouzský model Rafale,
který vznikal již v době kdy v USA probíhala soutěž ATF na nový bojový taktický letoun páté generace. Ve firmě
Dassault se ale rozhodli jít požadavkům na pátou generaci letounů naproti jen částečně a nadále upřednostňovat
aerodynamické vlastnosti a snadnost obsluhy i nízké údržbové náklady. Výsledný letoun prokázal, že národní
projekt je mnohem levnější, časově rychlejší, avšak co do schopností rozhodně ne horší nežli mezinárodní projekt
v podobě modelu Eurofighter. Pro Francii proto bylo velkým zadostiučiněním, když byl Rafale zalétán o několik let
dříve než prototyp Eurofighter. Stejně se dostal dříve i do řadové služby a dosáhl většího exportního rozšíření.
Ve Francii se Rafale stal prakticky univerzální platformou vojenského letectva, vedle níž jen dožívá stále se
zmenšující množství letounů Mirage 2000D a 2000-5F, které čeká nahrazení. V případě námořnictva je letoun již
dlouhodobě jediným útočným prostředkem. Jen ve Francii proto Rafale nahradil šest typů letecké techniky
určených původně pro různé úkoly, což vypovídá o jeho univerzálních schopnostech pro vzdušný boj, likvidaci cílů
na zemi a moři či průzkum nebo elektronický boj. Letounu Rafale se daří i na exportních trzích a v provozu bude u
čtyř evropských letectev a dalších mimo Evropu. Francouzská administrativa dokázala letouny prodat i díky absenci
zahraničních komponent, a tedy i nutných souhlasů třetích stran, což je jedním z hlavních problémů projektu
Eurofighter. I přes všechny přednosti musí letoun na trhu soupeřit s nastupující pátou generací v podobě strojů F-
35 a nově i dalších. Jenže vývoj páté a nyní šesté generace je finančně tak náročným, že na samostatnost musela
Francie poprvé v historii rezignovat a spojit se do projektu FCAS. Rafale je proto dost možná posledním národním
letounem v Evropě.
Formát A4, 52 stran