Grumman F4F-3 a F4F-3A Wildcat
& Martlet Mk.I a Mk.III 2.část
Miroslav Šnajdr
Popularita Wildcatu se odvíjela (a odvíjí) od velice úspěšné služby strojů námořního
letectva (US Navy) a letectva amerického Sboru námořní pěchoty (USMC) na
tichomořském válčišti. Nicméně bojovým křtem prošla stíhačka tohoto typu již znatelně
dříve, a to v evropské operační oblasti. Zde působily letouny dalšího významného
uživatele stíhaček F4F, britského palubního letectva (Air Branch, obvykle nazývané
Fleet Air Arm). Rovněž u FAA si stíhačky, nesoucí zprvu britské označení Martlet
(označení Wildcat bylo Brity používáno až od roku 1944), získaly velmi vysoké ocenění.
V říjnu 1941 je admiralita dokonce označila za prozatím nejlepší dostupné námořní
stíhací letouny. V evropské operační oblasti, pokud do ní zahrneme také rozsáhlé dálavy
Atlantského oceánu, ovšem podstoupily své úvodní ostré nasazení také Grummany
F4F-3 a F4F-3A letectva US Navy. Stalo se tak v rámci plaveb amerických letadlových
lodí na ochranu neutrality, což nebylo ničím jiným, než nasazením plavidel US Navy
proti německým ponorkám.
V této publikaci si vedle počátečních akcí Wildcatů US Navy v Atlantiku přiblížíme
zejména okolnosti vzniku a historii úvodních exportních variant Grummanovy stíhačky
s původním pevným, nesklopným křídlem, a to stroje z francouzské i britské
objednávky. Zahrneme rovněž úvodní operace Martletů z britských ostrovů a
v Atlantském oceánu.
Formát A4, 52 stran